škola družina školka jídelna
úvodní strana - aktuality
Turistický kroužek při ZŠ a MŠ Malšice - webová kronika

Turistický kroužek pracuje na škole od školního roku 2006 – 2007, nejdříve pod vedením paní učitelky O.Kostrůnkové, od roku 2014 je vedoucí Bc. Radka Švadlenková. Jednotlivé celodenní výpravy se uskutečňují zpravidla jednou za měsíc.

Za uplynulých pět let jsme již navštívili řadu zajímavých míst nejen v blízkém okolí – Bechyně, Příběnice, Dobronice, Hvožďany, Týn nad Vltavou, Kozí Hrádek, Větrovy – rozhledna Hýlačka, Borotín, ale vydáváme se i do vzdálenějších míst – Jindřichův Hradec, Lysá nad Labem, Třeboň, Písek, České Budějovice, Praha.
Zúčastnili jsme se také akcí spolupořádaných Klubem rodičů a přátel školy a společně jsme navštívili např. Boubínský prales na Šumavě, Novohradské hory a tvrz Žumberk, Zoo v Praze, hrad Karlštejn.

Zde si můžete prohlédnout fotky z našich dalších výprav:

školní rok 2015/2016 školní rok 2014/2015 školní rok 2013/2014
Pelhřimov - září 2014
Grafitové doly Č.Krumlov - duben 2014
Výlov Rožmberka - říjen 2013
Pochod kocoura Mikeše -září 2013 - Hrusice
školní rok 2012/2013 školní rok 2011/2012 školní rok 2010/2011
Týn nad Vltavou - hasiči
Pelhřimov - Muzeum rekordů
Muzeum marcipánu a čokolády v Táboře
Děbolín u J. Hradce
Lipno - hráz
Výlet do Českých Budějovic
Výlet do Bechyně a Radětic
Výlet do Ekocentra Olbramovice
Výprava na výlov rybníka Dvořiště
Děbolín 2011
Praha 2012
ZOO Větrovy, Tábor - Malšice
Děbolín - Keramická dílna
České Budějovice - "Dinosauři"
Praha - "Doba ledová"
Třeboň - okolo Světa
Karlštejn a lom Amerika
Výstava betlémů ve Hvožďanech

Zde si můžete přečíst poznámky z našich dalších výprav:


ŠKOLNÍ ROK 2014/15

1. výprava 2014/15 - PELHŘIMOV - KLIKNĚTE ZDE



ŠKOLNÍ ROK 2013/14

7. turistická výprava – sobota 12. dubna 2013, Grafitové doly, Český Krumlov - KLIKNĚTE ZDE

2. turistická výprava – sobota 12. října 2013, rybník Rožmberk, Třeboň - KLIKNĚTE ZDE

1. turistická výprava – sobota 21. září 2013, Hrusice a Mnichovice - KLIKNĚTE ZDE



ŠKOLNÍ ROK 2012/13

6. turistická výprava – sobota 27. dubna 2013, Týn nad Vltavou - KLIKNĚTE ZDE

 5. turistická výprava – Pelhřimov, město rekordů – čtvrtek 28. března 2013
Fotky z akce:
Pelhřimov - Muzeum rekordů

A velikonoční svátky jsou přede dveřmi. Čeká nás krásných pět dní volna, pomlázka, beránci, mazance, sekanice a spousta dalších dobrot a neskutečných zážitků spojených právě s těmito svátky jara. Bohužel počasí tomu neodpovídá, všude je ještě bílá pokrývka, v noci silně mrzne a přes den se v ulicích prohání vítr. Přesto jsme se domluvili, že jeden den obětujeme právě na naší další turistickou výpravu. A protože to ještě není na to, abychom někde chodili celý den a polykali jarní kilometry, dohodli jsme se, že navštívíme Pelhřimov – město rekordů a dalších zajímavých věcí.
Sešli jsme se ve čtvrtek ráno po sedmé hodině na vlakovém nádražíčku v Malšicích a odjeli elinkou do Tábora. V nádražní hale čekáme asi tři čtvrtě hodiny na spojení motoráčkem do Pelhřimova. Cesta tam se nám trochu zkomplikovala tím, že mezi Pacovem a Horní Cerekví je výluka – na trati jsou zřejmě popadané stromy. Takže musíme přesedat na autobus a pak zpátky na vlak. Vůbec nám to nevadí, vždycky najdeme místa a pohodlně sedíme. Na nádraží v Pelhřimově, které je stranou od města, volíme správný směr a v pochodovém útvaru míříme pomalu do centra. Ještě malé zdržení – Martinovi Ryjáčkovi se odlepila jedna podrážka, takže se mu snažíme botu nějak svázat, aby mohl jít dále. Je kolem toho plno legrace. Za chvilku scházíme do vnitřního města jednou z typických pelhřimovských bran a ocitáme se na náměstí. Po chvilce společné orientace zjišťujeme, kde je místní infocentrum a muzeum, kde chceme navštívit vyhlídkovou věž kostela nad náměstím a v místních sklepích muzeum strašidel s pohádkovým názvem – Strašidelné peklo. Na pokladně zakupujeme vstupenky na věž a společně i plno pěkných suvenýrů a upomínkových předmětů. Mají tady toho opravdu hodně. Někteří z nás se ještě přehrabují v reklamních prospektech a informacích o městě a okolí. A pak už vzhůru na věž! Pan průvodce nám odemknul a nahoru jsme se plazili již sami. Zpočátku byly schody kamenné a točité, nahoře se ale změnily v dřevěné, stropy se podstatně snížily a my museli dávat veliký pozor, abychom si nenadělali boule na hlavách. Nicméně naše námaha byla odměněna nádherným výhledem na celé město a okolí. Sice nahoře nepěkně fičelo, ale nám to nevadilo. Po zhotovení nějakých fotek jsme se pustili na zpáteční cestu. Z věže jsme se vrátili do muzea, zakoupili vstupenky do podzemí a šli se bát. Asi ve třech sklepních místnostech bylo opravdové peklo s postavami čertů, byly tady i veliké kotle s hříšníky, opravdový pekelný trůn, kniha hříchů a plno dalších strašidelných objektů. Do toho se ještě mísily pekelné zvuky, výkřiky uvařených a samozřejmě výkřiky naše. Po zapsání se všech do knihy hříchů, po vyfotografování na pekelném trůně jsme podzemí opustili.

Další zastávkou našeho putování je místní rarita – Muzeum kuriozit, které se nachází ve spodní bráně pod náměstím. Tady je ale před námi jedna velká výprava, takže měníme plán a jdeme nejdříve do dalšího muzea – šikovných českých ručiček, které je ještě malý kousek pod naší branou. Vítá nás paní průvodkyně a seznamuje s tím, co zde uvidíme. Muzeum je hlavně zaměřeno na velkou expozici výrobků ze sirek, kterou muzeu předal pán z Vrchlabí a ten za celý život věnoval asi 60 tisíc hodin a 800 tisíc zápalek svému velkému koníčku. A bylo se na co dívat! Ve čtyřech místnostech byly ve skleněných vitrínách umístěny nejkrásnější výrobky – funkční kytary a mandolíny, pirátské lodě, starověké vázy, obrazy, nádherná vyšívaná mapa Evropy, háčkované figurky, křišťálová lebka a plno dalších věcí. Moc se nám tu líbilo. Dole v přízemí vedle pokladny jsme se mohli podívat do největšího kaleidoskopu na světě, pohladit si medvídka Kukiho v nadživotní velikosti a v pokladně nakoupit plno dalších věcí – hlavně turistické známky, speciální zápalky, pohledy. Po poděkování jsme se pomalu vraceli do spodní brány, k muzeu kuriozit.

Výprava před námi akorát končila, takže jsme mohli v pohodlí opět po točitých schodech vlézt do věže. Někdo podotknul, že je to schodový turisťák. Na pokladně jsme zakoupili vstupenky a pan průvodce nás seznámil s tím, co za chvíli všechno uvidíme. Je tu několik pater nad sebou, chodí se opět po dřevěných schodech. Dostali jsme také záložky, kde jsou vyznačeny určité úkoly, které musíme během prohlídky plnit a správné odpovědi procvakávat. Pak si dole můžeme na dřevěném měřítku porovnat naše odpovědi. Útržky s naší adresou pak nahážeme do připravené sklenice a časem proběhne losování. Ve věži jsme měli rozchod, protože každého z nás zajímalo něco jiného. Bylo tady plno zajímavých věcí – všechno pochopitelně nej… nejmenší, největší, nejtěžší, nejlehčí apod. A tak jsme si mohli prohlédnout vystavené věci k velikonocím – pomlázky, vajíčka, kraslice, velká košťata, smetáky, miniatury, malé knížky, domácí potřeby, dřevěné kolo, minimotorky. Je tady prostě toho tolik, že to stejně všechno nestihneme pořádně. U poklady se pak ještě podepisujeme na papíry obrovskou tužkou, kterou musíme mít přes rameno. Je to legrace, když kouzlíme horko těžko písmenka na papír. Po vyfocení speciálním foťákem a zapsání do knihy se loučíme a odcházíme z muzea ven.

Vysvitlo sluníčko a je nám hned veseleji. Jenom v břiše nám kručí, musíme ihned nalézt nějaké místo, kde bychom se najedli. Obcházíme náměstí a máme štěstí. Narazili jsme na jednu velkou mléčnou jídelnu, kde je plno místa. Tady uděláme základnu a dohoníme to, co jsme ještě zmeškali. Hned se stavíme do fronty a vybíráme z nepřeberné zásoby zákusků a laskomin to nejlepší. Někteří z nás si nechají na talířek naložit až čtyři různé kousky. Celou hodinku tady vydržíme a to někteří absolvují frontu u pultu ještě několikrát. Je s podivem, co se všechno do nás vejde. Po neskutečném zážitku, po kterém se obsah našich peněženek značně ztenčil, odcházíme směrem k nádraží. Poslední hodinku trávíme v teplé čekárně, dojídáme zbytky z domova, hrajeme karty a chodíme postupně na záchod. Čekárna se plní lidmi, a tak balíme a odcházíme na nástupiště, kam za chvilku přijíždí pouze jeden motorový vagónek. Je tu naštěstí prázdno, takže si můžeme sednout, jak se nám zlíbí. Čeká nás celá hodinky jízdy do Tábora. Tentokrát už výluka není a my kolem půl páté zastavujeme na nádraží v Táboře. Po chvilce přijíždí elinka z Bechyně, necháme vystoupit lidi a pak už zase nalézáme. V Malšicích na nás čekají rodiče a hned jim sdělujeme zážitky z celodenní cesty do Pelhřimova – města kuriozit a rekordů.

 4. turistická výprava – Muzeum marcipánu a čokolády v Táboře, sobota 9. 2. 2013
Fotky z akce:
Muzeum marcipánu a čokolády v Táboře

Dnešní, ještě zcela zimní turisťák, máme naplánovaný v Táboře. Nikam daleko nepojedeme, protože objekt, který chceme navštívit, je na Starém městě nedaleko parkoviště na Parkánech. V loňském roce tady totiž bylo otevřeno Muzeum marcipánu a čokolády, které se okamžitě stalo vyhledávaným cílem nejen lidí z Tábora, ale i ze širokého okolí. Ve třech starobylých opravených domech je umístěna nádherná expozice čokolády a sladkých dobrot. To jsme ještě netušili, s čím vším se tu setkáme. Nedávno tyto tři domy patřily ještě malíři Kristiánu Kodetovi, který je zrekonstruoval a vybudoval v nich stálou expozici výtvarných děl celého rodu Kodetů. Po odstěhování do Prahy domy osiřely, naštěstí ne nadlouho. A právě sem jsme dnes všichni v napjatém očekávání zamířili.
Sešli jsme se před půl jedenáctou na vlakovém nádraží v Malšicích a elinkou dojeli do Tábora. Nechtěli jsme ale jít městem, proto jsme zvolili cestu kolem Jordánu. Byli jsme také zvědaví, jak práce s odbahněním pokračují a jak celé dílo vypadá. Procházeli jsme pomalu po břehu a diskutovali mezi sebou o tom, co jsme se od našich rodičů nebo ve škole o Jordánu dozvěděli. U Střelnice jsme vylezli po schodech a přes Žižkovo náměstí pokračovali až k našemu cíli. Před muzeem jsme ještě dostali pokyny, jak se máme chovat a jak to bude v muzeu probíhat. My sem totiž nejdeme jen jako návštěvníci expozice ale hlavně jako umělci, protože si chceme vyzkoušet vlastnoručně vyrobit něco pěkného z čokolády a z marcipánu. Součástí muzea je také dílna, kde pod odborným dohledem můžeme vytvářet různé výrobky a ty si potom ozdobit.
Dole ve vestibulu jsme si odložili kabáty, koupili vstupenky – vlastně jakési žetony zavěšené na šňůrkách kolem krku, které sloužili jako čipy pro zaznamenání naší útraty v muzeu. Na základě těchto čipů nám na pokladně odečtou celkovou částku, kterou pak zaplatíme při odchodu. Prošli jsme turniketem a rázem se octli v království plném sladkostí. Rychle jsme se domluvili, že nejprve navštívíme dílnu, protože tam bylo celkem prázdno. Na prohlídku máme čas. V dílně jsme si odložili tašky a batohy a usadili se kolem dlouhých stolů, na kterých byly připraveny pomůcky pro tvorbu výrobků. Jedna polovina z nás šla vyrábět věci z čokolády a druhá půlka obdržela sadu marcipánových barevných tyčinek, která připomínala sadu plastelíny. Na gumových podložkách jsme si marcipán rozdělili, rozváleli a podle fantazie začali vytvářet nejrůznější figurky a tvary. V košíčkách na stole byla také různá tvarovátka a formičky na vykrajování. Moc se nám to líbilo a někteří v sobě našli zatím neobjevené schopnosti. Druhá skupinka si vybrala podle svého různé formy, které jsme pak natírali speciální barevnou čokoládou. Po oschnutí této čokolády se daly dvě půlky formy k sobě, svorkami se připevnily a do otvoru mezi ně se nalila teplá čokoláda. Ta se musela dostat do všech rohů, různě se přelévat, pak se celá forma nechala ztvrdnout v ledničce a po úplném vyschnutí čokolády se obě půlky formy od sebe oddělily a výrobek byl na světě. Vypadalo to moc hezky, akorát některé výrobky nešly moc dobře vyklopit a paní cukrářky nemohly přijít na to, čím to je. Nakonec nám paní všechny výrobky zabalila do celofánových obalů a převázala stužkou. Každý výrobek nás přišel na jednotnou cenu – 50,- Kč. Ale určitě s tím doma naše rodiče a sourozence potěšíme. A kdo už nechtěl marcipán patlat, tak ten zbytek dal jednoduše do pusy a snědl.
Po namáhavé a titěrné práci jsme se v kinosále najedli a začali si celou expozici pořádně prohlížet. A že se bylo na co dívat! Nahoře v patře byla expozice, která ukazovala táborské náměstí, hrad Kotnov a Střelnici z marcipánu. A bylo to skutečně jako opravdové. Ještě že tu bylo povoleno fotografovat, protože by nám to možná ani rodiče nevěřili, co všechno je možno z marcipánu vyrobit. Ve skleněných vitrínách pak byly různé kytice také z marcipánu. Dole v přízemí jsme mohli obdivovat ukázky z různých večerníčků a českých pohádek – Ferda mravenec, Perníková chaloupka, Rumcajs, Dlouhý, široký a bystrozraký, Křemílek a Vochomůrka, Sněhurka a sedm trpaslíků a plno dalších. V jedné místnosti byla ukázka, jak vlastně rostou kakaové boby, jak se sklízejí a co se s nimi dále dělá. Hlavní část přízemí zabírala nádherná cukrárna, kde jsme si mohli dát zdejší výrobky, koupit horkou čokoládu a plno dalších věcí. Z cukrárny byl prosklený výhled do vedlejší výrobny, kde jsme na vlastní oči mohli pozorovat mravenčí práci cukrářů a cukrářek. Z přízemí vedly schody do hlubokých sklepů, kde v jedné místnosti bylo opravdové peklo s dvěma spícími čerty, ze kterých šel ale strach. Vedle byla perníková chaloupka s pecí, na které chrápala ježibaba. Hned vedle byl chlívek, ve kterém seděl Jeníček s Mařenkou. Po dokonalé prohlídce, zaplacení útraty a nakoupení nějakých sladkostí pro naše nejbližší jsme se oblékli a s muzeem se rozloučili. Stálo to za to! Od muzea jsme prošli na Parkány, zpět pod Kotnovskou bránu a uličkami Starého města jsme došli až na sady, kde na dětském hřišti na chvíli vypuklo bujaré veselí. Asi půl hodinky jsme strávili na houpačkách a prolézačkách.Po schodech jsme vylezli na Klášterák a opět uličkami až na hlavní Žižkovo náměstí. Do odjezdu vlaku nám ještě hodinka a půl chyběla, tak jsme udělali zastávku na zemědělské škole. Protože tady byl z nás jen někdo, prolezli jsme školu, prohlédli si vystavené exponáty na chodbách a ve třídě pak kreslili to, co nás během dne nejvíce zaujalo. Před 17. hodinou jsme všechno uklidili, zamkli školu a vydali se na nádraží, odkud nás deset minut po 17. odvezla elinka domů, do Malšic.

 3. turistická výprava – 24. listopadu 2012, Děbolín u J. Hradce
Fotky z akce:
Děbolín u J. Hradce

Pomalu se blíží období vánočního adventu, a tak i my dostáváme postupně předvánoční náladu. V tento krásný čas, i když teplé podzimní počasí zdaleka nepřipomíná konec listopadu, jsme se vydali na další turistickou výpravu. Tentokrát tam, kde už to velice dobře známe, a kde jsme už několikrát byli. Jedeme do výtvarné dílny, která se nachází v opraveném statku blízko Jindřichova Hradce – ve vesničce Děbolín.
V sobotu ráno před osmou hodinou se scházíme trochu netradičně, a sice až na vlakovém nádraží v Táboře. Vzhledem k navazujícím dopravním spojům jsme museli přinutit naše rodiče, aby také po ránu opustili teplé postýlky a dopravili nás do Tábora. V nádražní hale jsme se všichni v docela hojném počtu sešli, koupili jízdenky a čekali na vlak, který nás měl dopravit do Veselí nad Lužnicí. Celkem v pohodě jsme objevili prázdná kupíčka a po necelé půlhodince jsme už vystupovali na malém nádražíčku ve Veselí. Tady došlo k malé chybičce, která nás ale vůbec nezaskočila a nepřipravila o dobrou náladu. Musíme totiž přestoupit na motoráček, který jede do Děbolína. Ale vlak, kterým jsme původně chtěli jet, v Děbolíně nestaví a jede až do Hradce, takže jsme byli nuceni strávit hodinku ve Veselí. Šli jsme se aspoň kousek projít po městě. A pak už úspěšně nástup do motoráčku, jízda pěknou podzimní krajinou – začíná svítit sluníčko a je poměrně teplo – a konečně výstup na venkovském nádražíčku nedaleko Děbolína. Čeká nás asi půlhodinová cesta po malé silničce, která nás dovede až ke statku, kde máme strávit celé dopoledne.
Před hlavním vchodem se rychle organizujeme a necháme si udělat hromadné foto. A pak už huráá dovnitř, do výtvarných dílen. Hned u vchodu jsme překvapeni tím, jak se to tady za poslední krátké období změnilo. Celý spodek je předělaný, kuchyňka s posezením je úplně na opačném konci, jednotlivé stánky jsou také jinak rozmístěny. Ale musíme přiznat, že se nám to tady líbí daleko víc, než předtím. Naparáděné čertice se nás hned ujímají a strkají nás do podkroví, kde máme pro sebe jednu malou místnost. Tady si odložíme všechny věci, tady můžeme během dne i odpočívat. Vezmeme si peníze a běžíme dolů utrácet. Jsou tady stánky, které známe z minula a podle svého gusta a zájmu si volíme výtvarné činnosti a aktivity. Někteří z nás jdou malovat keramiku, jiní zase tvoří figurky z těsta a dopékají v troubě, další se vrhnou na vánoční aranžmá a s pomocí čertic vytvářejí různé výrobky vonící jehličím a smůlou. Ani nevnímáme, jak ten čas ubíhá, jen kručící žaludky nás upozorní, že je také třeba a čas se věnovat sobě a hladovým ústům. Zdejší kuchyňka a bufet jsou naplněny takovou spoustou dobrých věcí, že nevíme, co si dát dříve. Vedle teplých nápojů jsou zde vynikající polévky – gulášová, bramborová, s kyselým zelím a klobáskou, vedle se na nás usmívají sladké české buchty, polévané perníky, bábovky, domácí jablkové záviny, makovce a spousta dalších dobrot. Ještě několikrát navštívíme tento stánek.
Čas neúprosně běží a my musíme myslet na to, že máme před sebou pěší cestu do Jindřichova Hradce. Proto na povel začínáme skládat své výrobky, uklízet rozházené věci a oblékat se. Jen neradi se loučíme s příjemně vytopenou výtvarnou dílnou, zamáváme místním čerticím a vydáváme se na pochod do Hradce. Sluníčko neustále svítí a pěkně hřeje, v žaludku máme jako v pokojíčku díky různým dobrotám, a tak ani vyhlídka na hodinovou túrku nám nemůže zkazit náladu.
Na nádraží v Jindřichově Hradci přicházíme včas, motoráček je poloprázdný, takže okamžitě zabíráme jedno celé oddělení a pohodlně se usazujeme. Sluníčko už pomalu začíná zalézat, šeří se a my se blížíme k Veselí. Máme štěstí, protože osobák do Tábora je zcela prázdný, takže máme na výběr. Sami v posledním vagónku končíme jízdu v Táboře. Protože do odjezdu elinky nám zbývá asi hodinka, jdeme se podívat k Jordánu, jak pokračuje vypouštění vody. Jsme překvapeni tím, jak málo vody je tady, pozorujeme spoustu bahna uprostřed a sledujeme západ slunce nad táborským kostelem. Elinka odjíždí z nádraží po 17. Hodině a v půl šesté nás všechny přebírají v Malšicích rodiče. Bylo to fajn a naši rodiče včetně sourozenců budou mít jistě radost z vlastnoručně vyrobených dárků, které jim přivážíme.

 2. turistická výprava – sobota 20. října 2012 – Lipno nad Vltavou
Fotky z akce:
Lipno - hráz

Jako dnešní cíl turistické výpravy jsme zvolili až vzdálené končiny našeho Jihočeského kraje. Dlouhá cesta vlakem měla být ale vyvážena tím, co jsme chtěli navštívit a vidět. Na vysokém kopci nad samým Lipnem byla totiž vybudována stezka v korunách stromů společně s vysokou vyhlídkovou věží. Vzorem se stala podobná stezka v Bavorském lese, kterou jsme vloni všichni navštívili. Byli jsme proto zvědaví, jak se nám bude líbit ta česká. Počasí jsme si vybrali skutečně nádherně podzimní, ráno se sice držely všude husté mlhy, ale na Šumavě svítilo sluníčko celý den, byla modrá obloha a teploty se vyšplhaly až ke dvaceti stupňům. U nás v Malšicích prý byla mlha celý den – to jsme se dozvěděli až po návratu z výpravy.
Ráno před osmou hodinou jsme se sešli na autobusové zastávce – bylo nás celkem 14, tuto akci si totiž nikdo nechce nechat ujít!. Autobusem jsme dojeli do Tábora a v nádražní hale počkali asi půl hodiny na rychlík směrem na České Budějovice. Našli jsme si místa, i když ne zcela pohromadě. To nám však nevadilo a cestu jsme si krátili jídlem, pitím, četbou a hraním karet. Naštěstí nás paní průvodčí včas upozornila, že musíme v Budějovicích přelézt do jiného vagonu, protože tam dva odstavují a ten samý vlak pokračuje dále. Skutečně se tady trochu uvolnila místa a my mohli sedět pohromadě. Rychlík pokračoval směrem na Velešín, Kaplici až do naší cílové stanice s legračním jménem Rybník. Tady jsme rychle vylezli a nastoupili do předpotopního motoráčku ještě s původními tvrdými a ne moc pohodlnými sedačkami. Ale měli jsme celé oddělení pro sebe, tak nám to nevadilo. Mlhy se začaly protrhávat a my mohli pozorovat už typickou šumavskou krajinu s prozářeným barevnými stráněmi, kde převládaly odstíny žluté, oranžové, rumělkové a okrové barvy. Jeli jsme podél řeky Vltavy, jejíž koryto je plné velkých balvanů. Projíždíme zastávkou Čertova stěna a skutečně se po obou stranách tyčí vysoké stráně plné kamenů a balvanů. Míjíme Rožmberk nad Vltavou, Loučovice a před námi je konečná zastávka Lipno nad Vltavou.
Nabrali jsme správný směr, shodili ze sebe bundy a mikiny a vesele vyrazili asi na tři kilometry vzdálenou cestu do vlastního městečka. Procházíme kolem údolní přehrady Lipno, prohlížíme hráz přehrady a spoustu parníků na vodní hladině. Když jsme vyšli z lesa, objevily se už první domky Lipna a posléze přibývaly rekreační objekty, ubytovny, apartmány, hotely a soukromé penziony. Typická rekreační oblast. Procházíme Lipnem a směrovky nás vedou do centra, odkud jsou nástupní trasy na všechny možné atrakce a aktivity pro zájemce všech možných sportů. Stojíme před těžkou volbou – jít nahoru na vrchol pěšky nebo autobusem, třetí alternativa je ale nejlepší – vyjet lanovkou. Dlouho zvažujeme, ale nakonec vítězí lanovka. Po určitých domluvách, příkazech a nařízení, jak se máme chovat na sedačkách po dobu jízdy, se dělíme do skupinek a přes turnikety vcházíme na nástupiště lanovky. Po asi dvaceti minutách nádherné jízdy – nejhorší okamžiky zažíváme při náhlých zastaveních a rozhoupání sedaček – v pořádku vystupujeme nahoře na kopci, kde hned vedle je vyhlídková věž i se stezkou. Na dřevěných lavičkách vytahujeme všichni svačiny a obědy a ládujeme se před velkým sportovním výkonem. Všude je plno lidí, kteří jako my dychtí po nevšedním zážitku. Nás ovšem nejvíce láká nebezpečná sportovní aktivita, a sice dlouhý sjezd uzavřeným toboganem z prostřední části vyhlídkové věže. Když se ale podíváme do výšky, odkud tobogan začíná, mrzne nám na rtech úsměv. Přesto si všichni zaplatíme jízdu dolů a nikdo z nás by nepřiznal, že se přece jen trochu bojí. Ale před tím nás čeká procházka po dřevěné široké lávce, která vede v délce asi 600 metrů vysoko v korunách místního lesa – někdy až ve výšce 40 metrů nad zemí. Podobně jako v Bavorském lese i tady je spousta překvapení, různých zastávek a atrakcí, které musíme všechny vyzkoušet. Jsou tady odbočky od hlavní trasy, kde musíme překonávat různé překážky, jsou tady nádherné vyhlídky, na kterých jsou popisné tabule, a odkud jsou krásné výhledy do okolí. Plně si užíváme této nádhery. Blížíme se pomalu k vyhlídkové věži, která má ale trochu jiný tvar než ta v Bavorském lese. Ale konstrukce je naprosto stejná. Po obvodu věže stoupáme po široké cestě nahoru, kde na ochozu jsou výhledy na všechny strany Šumavy. Dole pod námi se svítí lipenská přehrada v celé své kráse a všude kolem barevné lesy. Už za tento pohled ten namáhavý výstup stojí. Když už nás tahle podívaná omrzela, nastupujeme na zpáteční cestu asi do poloviny věže, odkud je nástupní místo na tobogan. Je tu obsluha, která nám pomůže usednout do speciálního pytle a pak už s výkřiky strachu a nadšení mizíme jeden po druhém v tmavém otvoru. Jen vzdálené dunění a někdy i souvislý řev dávají tušit, kde se právě jedoucí nachází. Dole je delší dojezdová dráha, která nás bezpečně zabrzdí. Všichni dojedeme v pořádku a dole si nadšeně sdělujeme své dojmy. Pytle pověsíme na stojan a utíkáme kousek odtud do lanového centra, kde strávíme další půlhodinu lezením a šplháním po napjatých lanech mezi stromy.
Čas je neúprosný a nabádá nás k návratu do Lipna. Ve stejném složení pomalu sjíždíme lanovkou dolů, pod námi vede cyklistická stezka, na které můžeme pozorovat lidi, kteří se rozhodli pro tento šílený sjezd na speciálních horských kolech. Na konečné zase v pořádku vystupujeme a míříme k nedaleké restauraci s venkovním sezením, abychom si odpočinuli a v místním supermarketu nakoupili něco pro osvěžení. Odpočíváme a lížeme nanuky a vzpomínáme, co všechno jsme už viděli a zažili. Jasně se shodujeme, že to tady nemělo chybu. Čeká nás návrat zpátky kolem Lipna na nádraží. Motoráček je už přistaven, nalézáme do něho a obsazujeme zase jedno celé oddělení i s malými stolky. Cesta do Rybníka utekla jako voda a my na nástupišti s dalšími cestujícími čekáme na rychlík, který nás odveze až do Tábora. Tentokrát je vlak téměř prázdný, a tak sedíme ve třech kupíčkách pohromadě. Hodinu a půl cesty trávíme hraním karet, jídlem, popřípadě dalšími aktivitami, které se ale našemu dozoru moc nelíbí. Už za tmy dorazíme na táborské nádraží a máme asi tři minuty na to, abychom přeběhli do elinky, která nás odváží do Malšic. Ještě na nádraží v Malšicích chrlíme na naše maminky a tatínky vodopády slov a spokojených výkřiků, které jasně ukazují na to, že tenhle turisťák byl prostě príma.

 1.výprava – Výlet do Českých Budějovic
Fotky z akce:
Výlet do Českých Budějovic - sobota 22. září 2012

Dnes tedy zahajujeme další turistickou sezonu, a to téměř ve stejném složení jako v loňském roce. Jen k nám přibyli asi tři noví kamarádi, se kterými se ale velice dobře známe. Určitě si zase budeme všichni dobře rozumět. První výpravu jsme chtěli původně uskutečnit do okolí Jindřichova Hradce, ale protože v noci silně pršelo a my se obávali blátivých a neschůdných cest, udělali jsme malou změnu, se kterou všichni souhlasili. Zamířili jsme do Českých Budějovic.
Sešli jsme se opět v sobotu ráno před osmou hodinou na malšické návsi u autobusové zastávky a autobusem se dopravili do Tábora. Na vlakovém nádraží jsme zakoupili jízdenky a chvilku počkali na rychlík od Prahy. Vlak byl poměrně plný, museli jsme jej celý projít, než jsme našli místa pohromadě. Do našeho krajského města to trvá přesně hodinu, mezitím jsme pozorovali krajinu a vyhlíželi sluníčko, které nesměle prosvítávalo mezi mraky. Na autobusovém nádraží na informacích jsme získali potřebné informace a jízdenky na MHD a vyrazili do města. Cílem je hlavní náměstí se svou slavnou Černou věží, kam jsme chtěli vylézt a pokochat se nádherným výhledem. Usadili jsme se na lavičkách u kašny, vyndali svačiny a pozorovali svatební auta, která s mohutným troubením objížděla celé náměstí. Po posilnění někteří zvolili poměrně namáhavý a zajímavý výstup na věž a někteří šli raději skotačit po náměstí a hledat bludný kámen. Vyhlídka z věže byla nádherná, mezitím se udělalo jasno a my v dálce vyhlíželi kostelík v Rudolfově, kam jsme měli také namířeno. Po slezení 225 ti schodů jsme popadli věci a šli na radnici, kde je umístěno infocentrum. Odtud je to jenom kousek na Piaristické náměstí, kde je další cíl naší cesty.
Ve zdejší starobylé obilní sýpce, později zbrojnici a ještě později solnici je totiž muzeum historických motocyklů a dalších technických věcí. U pokladny jsme koupili vstupenky a pak už nás čekal historický ráj 90 ti motorek různých značek. A bylo skutečně se na co dívat. Spoustu vystavených motocyklů jsme poznali, hlavně pionýry a babety. Ale byly tu i staré vojenské motocykly i s výzbrojí, spousta doplňků, modely válečných letadel, různé cedule, soutěžní trofeje, fotografie a plno dalších věcí. Moc se nám tu líbilo a plni dojmů jsme se rozloučili s naším průvodcem, který dovedl o některých exponátech zajímavě vyprávět. Naše další cesta směřovala uličkami starého města na autobusovou zastávku Poliklinika – sever, odkud jsme jeli až na konečnou do Rudolfova, starého havířského městečka. Dříve tady všude byly stříbrné doly a hutě a nyní je tu několik naučných stezek. Po některé z nich jsme se chtěli vypravit. Povídat teď o našich zážitcích spojených s hledáním nástupních míst, objevováním turistických značení a potřebných správných směrů by bylo na hodně dlouho. Shodli jsme se všichni, že zdejší značení je naprosto nedostatečné a my se změnili z turistů na objevitele naučných stezek. Přesto všechno jsme pomalu postupovali správným směrem a blížili se k dalšímu cíli naší cesty. Tím byla českobudějovická čtvrť Dobrá voda se známým barokním kostelíkem. Odtud jsme ale chtěli jet autobusem MHD zpět do města, protože začalo pršet a před námi je dlouhá cesta po silnici. Čekáme namačkaní na autobusové zastávce a krátíme si dlouhou chvíli, jak jen to je možné.
Po dlouhé době přijíždí autobus, kupujeme jízdenky u nerudného řidiče a pomalu jedeme směrem na nádraží. Máme ještě asi půl hodinky čas do odjezdu vlaku, takže odpočíváme v čekárně a přitom zkoušíme zdejší automaty a prodejny, co skrývají dobrého. Rychlík do Tábora nám jede kolem 17. hodiny, usedáme do zatím prázdného vlaku a těšíme se na hodinovou jízdu v teple a pohodlí. V Táboře máme hodinku čas do odjezdu elinky, proto se jdeme ještě podívat k Jordánu. Stejně jej v té dnešní podobě mnozí z nás neviděli, a tak žasneme nad tím, kolik vody už je pryč a říkáme si, že tenhle pohled na naší nejstarší přehradní nádrž stojí za to. Jdeme pomalu po břehu až k loděnicím a tady na dětském hřišti trávíme v pohodě zbytek času. V 19 hodin nasedáme do vláčku před nádražím, který nás už za úplné tmy odváží do Malšic. Jsme s dnešním turisťákem spokojení a těšíme se na další.

ŠKOLNÍ ROK 2011/12

 1. turistická výprava – Ekocentrum, Muzeum strašidel – 24. 9. 2011
Fotky z akce:
Výlet do Ekocentra Olbramovice

Zahajujeme nový školní rok a s ním i další turistickou sezonu 2011 – 2012. Opět se těšíme na to, co všechno během našich výprav a výletů navštívíme, uvidíme a zažijeme. Složení našeho turistického kroužku se opět trochu pozměnilo, ale doufáme, že noví členové budou stejně zdatní a kamarádští, jako ti, co už z kroužku z různých důvodů vystoupili.
První výpravu jsme naplánovali na základě propagačních materiálů, které přišly na školu a upozornily na zajímavá místa a zajímavé projekty. Chceme navštívit nové Ekocentrum u Olbramovic a jako zákuseček si dáme Muzeum strašidel v Táboře. Oba objekty slibují určitě pěknou podívanou a spoustu zážitků.
Sešli jsme se v sobotu ráno před osmou hodinou na autobusové zastávce v Malšicích a autobusem dojeli do Tábora. Tady nám hned navazoval osobní vlak směrem na Prahu. Měli jsme na přeběhnutí z autobusáku na vlakové nádraží snad jen tři minuty, a to jsme ještě museli v pokladně zakoupit jízdenky. Naštěstí pan výpravčí byl uznalý a motoráček chvilinku zdržel. Našli jsme prázdná sedadla, usadili se a cestou pozorovali již podzimní přírodu. Za necelou hodinku jsme vystupovali v Olbramovicích na nádraží a hledali cestu na farmu Čapí hnízdo, jejíž součástí Ekocentrum je. Šli jsme po modré značce dolů do vsi a v malém parčíku před školou a kostelem udělali malou zastávku na jídlo a pití. Čeká nás totiž složitý úsek, a to po hlavní silnici asi 2 km na farmu. V zástupu jsme šťastně ale překonali i tento úsek a asi po 200 metrech dorazili k nově vybudované velké farmě Čapí hnízdo s Ekologickým centrem vedle. Na pokladně jsme si museli koupit vstupenky. Ujala se nás jedna paní lektorka, která se s námi vydala na prohlídku celého areálu. Museli jsme být pořád ve střehu, protože se nás neustále na něco ptala, dávala nám záludné otázky z oblasti přírodovědy, ale my vždycky našli odpověď. Procházeli jsme mezi jednotlivými voliérami a výběhy, kde byli umístěni ptáci a savci s různými tělesnými poraněními, hlavně od elektrického proudu. Viděli jsme tu čápa bílého a černého, volavky popelavé, výry, sovy pálené, puštíky a kalouse, holuby a hrdličky, spící lišku, kachny, poštolky, pochopy, orla, káňata, kavky a v bazénu prohánějící se vydru, která se nám nejvíce líbila. O každém zvířeti jsme vyslechli odbornou přednášku a důvod, proč je ve stanici. Odsud jsme se vydali na 2 kilometrový okruh mezi velkými výběhy, kde se pásla domácí hospodářská zvířata. Byla tu různá plemena koní, krav, ovcí a koz. Některá jsme si mohli i pohladit. U kladrubských běloušů jsme se ale zastavili nejdéle. Upoutalo nás také stádo chlupatého a rohatého skotského náhorního skotu s podivným názve, Highland. Pak nás paní lektorka zasypala spoustou divokých názvů a že nás z nich bude pak zkoušet – Aberdeen Angus, Charolais, Belgické modrobílé, Simenthal, Hereford, Limousine a další. Zjistili jsme, že se jedná o názvy jednotlivých plemen skotu. Oklikou jsme se pomalu vraceli na základnu. Poděkovali jsme za zajímavou přednášku, najedli se a napili a vrhli se po hlavě do soutěží, které tu byly pro nás připraveny. Kdo správně vykonal všechny úkoly, dostal za odměnu různé malé dárky a překvapení. Ještě jsme rychle navštívili pokladnu a recepci se spoustou zajímavých věcí, něco si koupili a pak už zase na zpáteční cestu. Měli jsme jen tři čtvrtě hodinky na to, abychom se dostali na nádraží na vlak. Po rychlém pochodu pod žhnoucím sluncem jsme šťastně dorazili k cíli. Měli jsme to akorát, vlak už houkal za zatáčkou.
Tentokrát jsme jeli rychlíkem a ani ne za půl hodinky dorazili do Tábora. Vzali jsme to přes město do zemědělské školy, kde jsme odložili batohy a jen tak nalehko pokračovali městem až na náměstí, kde za kostelem je ukryt jeden starý dům se strašidelným podzemím. U pokladny jsme si koupili vstupenku a pak už plni napětí zamířili po příkrých schodech do tmavého podzemí. Všude byla tma, chladno a vlhko a my vůbec netušili, co nás čeká za hrůzy. V kamenných výklencích za silnými mřížemi byl vždycky nějaký strašidelný výjev, který se ale objevil až v momentu, kdy jsme na mříž přitiskli téměř obličej. O to větší to byl vždycky šok, když se na půl metru před námi zjevilo nějaké strašidlo. Dávali jsme si pak přednost, kdo první půjde k mříži. A někteří z nás odmítli dokonce pokračovat v prohlídce. Viděli jsme tu bílou paní, čarodějnici míchající lektvary v kotlíku, dva upíry na hřbitově s rakvemi, vodníka, umrlce, kata s odsouzencem / vlastně jen s hlavou /, ale nejhorší pohled byl na tlustou paní a její vyděšený výraz, která vězela ve staré mlátičce na obilí a zespodu mlátičky vytékala její střeva. Pak se ozval strašný řev a jekot, při kterém stydla v žilách krev – to se z jednoho tmavého výklenku natáhly ruce a v té tmě na nás sahaly. Následoval okamžitě hromadný úprk z podzemí ven. To byl snad nejstrašnější zážitek. Venku před vchodem jsme se vyfotili u modelu staré babky na žebříku a s muzeem se rozloučili. Někteří říkali, že se sem už nikdy nepodívají.
Protože do odjezdu vlaku zbývala ještě asi hodinka času, vrátili jsme se do zemědělské školy, něco nakoupili v automatech a vyhrnuli se do botanické zahrady, kde jsme zbylý čas vyplnili pobíháním a sbíráním žaludů, kaštanů a bukvic. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo, seděli jsme také na lavičkách a odpočívali. Před 17. hodinou jsme dorazili zpět na vlakové nádraží, odkud nás motoráček odvezl domů. Celá výprava se nám moc líbila a už po cestě domů jsme rodičům sdělovali, co všechno jsme zažili a viděli.

 2. turistická výprava – sobota 22. 10. 2011, výlov rybníka Dvořiště
Fotky z akce:
Výprava na výlov rybníka Dvořiště

Typické podzimní počasí – ranní mlhy, babí léto, zbarvené listí na stromech, zmrzlá jinovatka na trávě – to všechno předurčovalo naší další turistickou výpravu. Tentokrát jsme chtěli navštívit třetí největší rybník v jižních Čechách – Dvořiště. Je to obrovská vodní plocha dosahující velikosti několik stovek hektarů, která se loví jednou za dva roky. Letošní víkend je právě ve znamení velkého rybářského svátku, protože výlov největších rybníků je spojen se spoustou atrakcí a doprovodných programů, které mají podtrhnout to neopakovatelné kouzlo podzimního výlovu.
Sešli jsme se na malšické návsi před osmou hodinou a autobusem se dopravili do Tábora. Chvilku strávíme v čekárně na lavičkách a kupováním lístků, těsně před devátou hodinou nastupujeme do rychlíku směrem na Veselí nad Lužnicí. Cesta utíká hrozně rychle a než se nadějeme, vystupujeme ve Veselí a ihned přesedáme do malého motoráčku, který nás odveze až do městečka Lužnice, odkud budeme pokračovat již pěšky. Tentokrát byl vláček poloprázdný a my vzpomínáme, jak jsme přesně před čtyřmi lety jeli tu samou trasu a seděli ve služebním oddílu, protože jinde bylo neskutečně narváno. V Lužnici vystupujeme jen u malého strážního domku a podle mapy se orientujeme a hledáme směr další cesty. Kousek po hlavní silnici směrem na Třeboň a potom odbočujeme na úzkou asfaltovou silničku, která by nás měla dovést až k rybníku Dvořiště.
Je ještě velká mlha, po zoraných polích se válí cáry bílé páry, kolem silnice na stromech zbytky barevného listí. Šlape se dobře, na zimu jsme vyzráli mnoha vrstvami oblečení, čepicemi i rukavicemi. Občas zalovíme do batůžků pro termosky s horkým čajem a nějakou tou sušenku. Přejdeme obec Přeseku, kde obdivujeme krásně opravený žlutý kostelíček a o kus dál v zahradě počítáme velké špinavé husy, které chvilku za plotem pozorujeme. Hned si představíme husí pečínku na pekáči a těšíme se na přestávku na jídlo. Pokračujeme až do obce Dunajovice, kde na lavičkách na návsi poobědváme něco ze svých zásob. Mezitím vylezlo sluníčko, jehož paprsky nás přece jen trochu zahřejí. Z Dunajovic jdeme dál po silničce a asi po třech kilometerech vcházíme do vesničky Horní Slověnice, odkud je to k rybníku už jen kousek. Uprostřed vsi si sedneme na obrubník a zase vytahujeme něco k jídlu a pití. Cesta se zdá už docela dlouhá.
Pár stovek metrů za Slověnicemi je odbočka na zpevněnou polní a pak lesní cestu, která vede chatovou oblastí po břehu Dvořiště a dovede nás přímo na hráz rybníka. Už z dálky slyšíme tóny nějaké kapely a hukot davu. Čím více se blížíme ke hrázi, tím více lidí potkáváme. Jen by sem měli zakázat vjezd autům, protože se kolikrát nemáme ani kam vyhnout. Na hrázi je plno lidí, pod hrází na břehu rybníka také. Zrovna se chystá zátah, takže to hlavní právě uvidíme. Rybáři postupují pěšky i na lodičkách do vody a zatahují kolem dlouhou síť. Na povel začínají potom oběma směry táhnout a postupují po břehu směrem ke středu, kde se koná vlastní výlov a jsou připraveny kádě, váhy a plno dalších potřebných věcí. Jen z pohledu na rybáře, kteří jsou po prsa ponořeni do studené vody, nás mrazí. Po zatažení se uprostřed loděk s rybáři mrská velké hejno ryb, které je potom v síti dopraveno k místu výlovu. Ale protože je nám zima, jak stojíme ve stínu staletých dubů na hrázi, rychle utíkáme na prosluněnou pláž o kus dál, kde je také plno stánků s občerstvením. Tady se domlouváme, že si dáme tři čtvrtě hodinky rozchod a ten využijeme pro nákup něčeho dobrého do žaludku a také domů. Prodávají tady živé ryby a plno dobrých rybích věcí – smaženého kapra, výbornou rybí polévku, kapří a normální hranolky, uzené ryby a plno dalších.
Po uplynulé hodince se všichni šťastně scházíme pod hrází, chlubíme se koupenými věcmi a chystáme k odchodu. Tentokrát nás už čeká jen necelých 5 kilometrů do městečka Lomnice nad Lužnicí, odkud zase pojedeme vlaky až domů. Cestu jsme zvládli, částečně vedla také kolem vybudované Zlaté stoky. Protože jsme už byli opravdu unaveni, sedli jsme si na chvilku v Lomnici na náměstí před školu, v nedaleké Večerce koupili nějaké mlsky a chvíli odpočívali. Na nedalekém nádraží jsme vlezli do motoráčku a potom rychlíkem do Tábora a elinkou do Malšic dojeli kolem půl šesté. Byla to zajímavá a poučná výprava.